Hanka ŠtefaničováJde přece o úspěch! Být na špičce, dojet nejdál, skočit nejvýš, být v cíli první. Vítězství! Nemusí to být jen medaile z olympiády, může do být „bedna“ v age-group. Řídit úspěšnou velkou firmu, koučovat týmy a návdavkem přivézt medaili z Mekky triatlonistů – z Kony na Havaji. Být perfektní matka, manažerka i sportovkyně. Jde o výkon, o výsledek. Nebo je to všechno jinak?
Inspirací k tomuto článku bylo mnoho.
Špičkový vytrvalec potýkající se s únavovým syndromem. Maminky po mateřské, které se chtějí vrátit k výkonnostnímu sportu a je jim diagnostikováno onemocnění štítné žlázy. Triatletka s dlouhodobě neléčenou hypertenzí, která vedla k takovému nálezu na srdci, že startovat na dalších světových závodech je příliš velké riziko. Běžci se zraněními, které čeká operace achillovky, infarkt myokardu během závodu v olympijském triatlonu, či stresem, nevhodnou stravou a typem tréninku „vyrobená“ cukrovka 1.typu. Běhání jako určitá forma anorexie či bulimie. Ambiciózní rodiče vedoucí k extrémním výkonům své děti. Srdeční vada, nad kterou trenér i špičkový sportovec zavírá oči … ano, pořád vozí medaile z mistrovství světa, ale jak dlouho ještě.
Jedno mají společné. Šlo o výkon a výsledek. Ale cestou za medailemi ti všichni někde nechali svou duši.
Jak to všechno začalo?
Ano, sportovat a přiměřeně se hýbat je zdravé, a je to neefektivnější cesta k prevenci civilizačních onemocnění.
Náš životní styl se za poslední desítky let dramaticky proměnil. Ještě naše maminky a babičky měly spoustu přirozeného pohybu, a to nemluvím o práci na poli 🙂
Všude se chodilo pěšky, už i malé děti docházely samy do školy na poměrně velkou vzdálenost. Byl to perfektní vytrvalostní trénink (zóny 1 a 2, chcete-li, aneb základní vytrvalost) a efektivně pracoval tukový metabolismus. Tzv. indexy pohybové aktivity (tj. násobek toho, kolik potřebujeme energie nad úroveň bazálnho metabolismu) se pohybovaly okolo 1,4-1,5. Dnes, kdy většina z nás sedí v práci za stolem, u přepážky nebo u počítače, počítáme tak o 30% méně.
Náš chléb nemá s chlebem našich babiček bohužel nic společného – co do kvality i kvantity obsažených živin. A rozhodně to není změna k lepšímu. Pravda je, že kvalita jídla, mluvíme-li cca o poválečném období, nebyla nic moc. Přesto nebyla strava tolik zatížena průmyslově zpracovanými potravinami a všudypřítomnými sacharidy a cukrem.
Dnes má většina z nás sedavá zaměstnání, všude jezdíme autem, žijeme v toxickém prostředí, jsme uzavření v budovách, máme minimum kontaktu s přírodou. Chronický stres v životě, který se často přirovnává ke krysímu závodu nemá nic společného s krátkodobou zdravou stresovou reakcí „boj nebo útěk“, na kterou jsou naprogramovány naše geny.
Sport jako spolehlivé řešení civilizačních onemocnění – ano nebo ne ?
Mohlo by se proto zdát, že pokud začneme sportovat, vše s tím vyřeší. Navyšujeme svou celkovou pohybovou aktivitu, odbouráváme stres, vytváříme si tolik potřebné endorfiny, jsme venku, v přírodě, dýcháme (aspoň chvíli) čerstvý vzduch, budujeme základní vytrvalost, významně snižujeme riziko srdečně-cévních onemocnění. To všechno je samozřejmě pravda, jenže každá mince má dvě strany.
Pokud odmítáme poslouchat své tělo a přestáváme naslouchat jeho signálům, výše uvedené neplatí.
Pokud se sport místo radosti stává jen dalším zdrojem stresu, neplatí to dvojnásob.
Trocha čistého vína
?
- Pro kolik sportovců je sport další oblastí, ve které potřebují být nejlepší? Ego je mocné a ve službách ega jsme schopni podat ruku i peklu ….
?
- Kolik běžců vyrazí na svůj pravidelný okruh s nedoléčenou chřipkou? Rýmička nevadí, kašlíček také ne a protože závody nečekají, tak i ta angína by se mohla třeba pořádným intervalovým tréninkem vyléčit což?
?
- Kolik z mužů nad 40 let zná svá rizika srdečně cévních onemocnění, má v pořádku krevní tlak a správně nastavenou léčbu? Nemluvím o tom, že přijdete ke svému praktickému lékaři, on vám naměří tlak 150/100mmHg a řekne : „No ideální to není, asi jste ve stresu, zkontrolujeme to příště“. Sám má 120kg, krásně rozvinutý metabolický syndrom, pohyb viděl jen v televizi … a doporučí vám, ať začnete běhat.
?
- Kolik z žen-sportovkyň a zároveň maminek dostatečně regeneruje, odpočívá a pečuje o svou hormonální rovnováhu? Nepotřebujeme si holky pořád dokazovat, že se vyrovnáme klukům? Kde je zdravá míra emancipace a ještě normální hladina testosteronu? Nejsme spíš chlapi v růžovém dresu?
?
- Kolik ze sportovců jí skutečně v souladu s potřebami svého těla a nesype do sebe tzv. „sportovní stravu“ plnou nesmyslných doplňků a cukru? Tyčinky, gely, BCAA, regenery, psylium, hromada těstovin k obědu, nakoupené muesli k snídani, a dvě čokolády po večeři?
?
- Kolik maratonců přes startovním výstřelem skuhrá, co všechno ho vlastně bolí a běží „na Brufen“? Stačí se přimotat na start libovolného závodu v běhu a máte pocit, že jste v polním lazaretu – všichni skučí, naříkají a stěžují si vzájemně, co všechno je bolí. Pak zazní startovní výstřel a všichni do jednoho vyrazí jako gazely. Ignorujete také tahající úpon, bolesti paty, přetížená záda? Zatejpujete, dáte kouzelnou růžovou pilulku a vyrazíte do boje?
?
- Kolik sportovců zapomíná na všechno a všechny okolo a přes motivační tréninková hesla nedokáže vidět potřeby svých blízkých? Vidíte děti jen ráno jak spí, když vyrážíte na bazén… a večer už zase jen jak spí, když se vracíte z práce?
Malá kulturní vložka
Od celé šíře příčin a následků nevhodného přístupu ke svému tělu a sportu si pojďme posvítit na srdíčko. Dopředu varuju, že to bude nářez 🙂 Nevím, jestli to bude zrovna odlehčení, ale na tomto místě není špatné si odskočit trochu do literatury.
Vypůjčíme si kousek z knihy Michala Viewegha „Biomanžel“.
„Mojmír dobře ví, že po letech obžerství, alkoholismu a cizoložných excesů naléhavě potřebuje zhubnout, abstinovat a žít monogamně, zkrátka jak se říká ubrat páru. Začne běhat. Místo, aby v padesáti letech konečně v životě zpomalil, tak ten idiot ještě zrychlí. Typická mužská dialektika, že? A všichmi už víme, jak to skončí …
Sport jako nepřiměřené riziko
Jak to skončilo v knize víme (tzv. disekcí aorty v cíli pražského maratonu), jak to bylo v životě M.Viewegha víme také – kniha je jeho osobní zpovědí, detaily se liší – asi nejen v tom, že ve skutečnosti k příhodě na pražském maratonu nedošlo.
Bohužel realita taková někdy bývá.
Náhlá úmrtí v cíli Ironmanu či maratonu se mohou zdát jako blesky z čistého nebe – ale bouřka na čistém nebi je vzácná. Většinou se dlouho zatahuje, kupí se mraky a máte čas se blesku vyhnout. Pokud ale během bouřky začnete pobíhat po širém poli, nebo si vlezete do rybníka, je to většinou ložené.
Nejčastější příčinou náhlé smrti při sportu ve věku do 40 let bývá onemocnění zvané tzv. hypertrofická kardiomyopatie. To jsou ty známé případy fotbalistů, kteří už nevstali na hřišti. Jakkoli je to obrovská tragédie nejen pro sportovní svět, ale hlavně blízké a rodinu, riziko pro mladé sportovce je relativně malé – 1:100 000/rok.
Kategorie „masters“
Je třeba si ale uvědomit, že reálná hrozba pro běžné hobíky je někde úplně jinde. Ve věku nad 40 let je riziko náhlého úmrtí při sportu 1:15 000/rok – tj. 6x vyšší!! A pokud si uvědomíte, že na zmiňovaném pražském maratonu každoročně startuje téměř 10.000 běžců …..
Nejčastější příčinou těchto úmrtí je nerozpoznaná ischemická choroba srdeční – tedy v zásadě akutní infarkt, či jeho komplikace.
V kategoriích „masters“ závodí ve vytrvalostních sportech spousta těch, kteří začínají se sportem na „stará kolena“, a popadnou to za špatný konec. Často jsou to typičtí alfa-samci, kteří v životě dosáhli na spoustu met a chtějí si sportem dosáhnout na ty další. Vybírají si tzv. „prestižní“ distance – typický je právě long-distance triatlon, či běhy na dlouhé tratě. V extrémním případě se tělo stává pouze strojem na výkon a dosažení dalšího úspěchu. Jde o to jen správně ho naprogramovat. Zátěžové zóny, tepy, watty, objemy, příprava, na míru šitý trénink, sportovní výživa, motivační citáty.
Je spíše pravidlem, než výjimkou, že tito sportovci jsou v rizikových skupinách pro vznik srdečně – cévních onemocnění. Mají (třeba jen o trochu) vyšší krevní tlak, ne zcela ideální tělesné složení a metabolický profil. Léta si poškozují tělo nevhodnou stravou a pokud přejdou na stravu sportovní, věru to neznamená, že se stravují zdravěji.
A co je asi nejvýznamnějším rizikovým faktorem – stres. Ten, který zažívají léta v zaměstnání při boji o pozice, teď budou navíc zažívat i v boji o medaile. Při závodě může být stres tak extrémní, že blesk může udeřit s plnou silou.
Komplexní přístup – klíč pro efektivní prevenci
Zjednodušeně lze říci, že v podstatě neexistuje preventivní vyšetření (a není jím dokonce ani srdeční katetrizace), které by komukoli spolehlivě zaručilo, že žádný průšvih nehrozí.
Proto je klíčová role komplexní a systémové prevence.
Zásadní je podchycení případných rizik, trénink se znalostí limitů a hranic svého těla – tak aby byl efektivní a tělu prospíval a nikoli škodil.
Velmi důležitá je i role výživy, kvalitní stravy, která je nutričně bohatá a nepodporuje systémovou zánětlivou odpověď a nepoškozuje imunitní systém.
A co je nejpodstatnější – pochopení role, kterou má v našem životě a sportu stres.
Nalezení hranice
Jak by to mělo v ideálním případě vypadat? Sportovat? Nebo ne? A jak na to, abychom zbytečně neriskovali? Kde je hranice mezi zdravým sportováním a nepřiměřenou zátěží? Jak by měl vypadat trénink a strava? Jak si to srovnat v hlavě tak, aby byla pokud možno v souladu s vaším srdcem, tělem a duší?
To poslední vám bohužel asi neporadím, ale k tomu ostatnímu bych napsala něco málo příště.
Zatím si pozvěte anděla Petronela, čerta Uriáše a sáhněte si do svědomí 🙂
