Co mám na srdci ... aneb Země v nouzi?

Co mám na srdci ... aneb Země v nouzi?

< zpět na výpis článků

Tento článek se mi tématicky vymkl z rukou, co se týče obvyklého zaměření mých blogových příspěvků. Bude to tak trochu veřejný duševní striptýz, ale co už. Při závodě se také člověk odhalí až na dřeň a nějaký ten holý zadek nikoho nerozháže, takže je to vlastně dost podobný výstup z komfortní zóny. Třeba si to rádi přečtete.

Název dnešního článku naschvál kopíruje název pořadu  České televize. Země v nouzi?

Země je v nouzi už dávno a za speciální pořad to nestálo. Až teď. Teď, když není v nouzi Země, ale lidstvo. Tedy spíš náš současný způsob života.  Naše civilizace. 

Jak psal na svém profilu MUDr. Jan Vojáček, návrat do normálu nečekejme. 

Zavřít oči a čekat, kdy se vrátíme tam, kde jsme byli před rokem ... tak to asi těžko. Je třeba si říci, že nic nebude jako dřív, stejně jako se změnil svět po útoku na dvojčata.   Nemá smysl přemýšlet proč se to stalo nebo proč se to stalo právě nám.  Prostě se to stalo. A je jen na nás je, jaké to bude poté.  A proto si myslím, že ve jménu "návratu k normálu" přijmout ústupky  vůči sobě samým nemůže vést k ničemu dobrému. 

Na druhé straně, ten nový "normál" může být lepší než ten starý. 

COVId

Máme štěstí! To jako fakt?! 

Skutečně si to myslím.  Přesto, že si uvědomuji vše, co s sebou pandemie nese.  Společensky, sociálně, politicky.  Jsem zdravotník  a vidím,  jak to mají  kolegové a sestřičky opravdu těžké. A to nejen profesně, fyzicky. Ale hlavně  emocionálně, citově. 

Ani my zdravotníci  nejsme zvyklí den po dni vidět umírat lidi na zápal plic. To jsme se ve škole neučili, že se to může stát i jinde než v rozvojových zemích.  A hlavně v takové míře. 

Vím, jak vypadá COVIDová pneumonie a jak moc se na ní umírá.  Vím, že mít těžký průběh onemocnění není žádná legrace.

A uvědomuji si veškerou bolest a smutek osobních příběhů, těžkých situací, společenských změn. Toho, že lidé přicházejí o své blízké. Toho, že přicházejí o své živobytí. Toho, že si mezi sebou staví dobrovolně vysoké zdi. 

Přesto si myslím, že máme velké štěstí.  Není to troufalé a drzé? Nemyslím. 

Štěstí vidím  třeba v tom, že těžké průběhy onemocnění nemají děti.   Představme si, že by byl virus stejně infekční jako spalničky a stejně smrtící jako ebola. Představme si, že by se šířil tak rychle, že by se zdravotníci rozhodovali u dětí, zda dostanou ventilátor, nebo ne. Nemusíme jít ani tak daleko. Stačí se podívat na španělskou chřipku. Co kdyby epidemie brala život dětem, mladým a zdravým lidem a nechala tu ty, o které nebude mít kdo se postarat?

Rýmička? 

Ať už je vir přírodní, utekl z laboratoře (je to v zásadě jedno), je vlastně vcelku chytrý. Těžké průběhy – mají většinou lidé rizikoví, se špatným metabolickým profilem, nadváhou, cukrovkou, vysokým krevním tlakem.  Určitým úhlem pohledu, čtyřicetiletý člověk s těmito „civilizačními nemocemi“, může žít ještě dalších 30 let .. a je to hrozné, že takhle mladý člověk zemřel. Ale byl skutečně biologicky mladý? Bylo před ním 30 let života v plné síle a zdraví?

COVID (tedy bavíme se o těžkých průbězích) není rýmička.

Ale cukrovka taky není rýmička. To, že diabetolog pacientovi na kontrole řekne „máte to dobrý“, neznamená, že je problém vyřešen. Ale většinou pouze to, že jsme před ním skvěle strčili hlavu do písku. Ten, kdo na svém břiše tahá pytel – nikoli s cementem,  ale sádlem a každé ráno sezobne patery léky na tlak také není vyléčený z hypertenze. „V pořádku, pane Novák, tlak máte kráááásný, další prosím….“ Nemáte. Cévy nejsou zdravé.  Jen to prostě není vidět a nehrozí akutní průšvih. 

To, že se za posledních 25 let dramaticky prodloužil věk, zkrátka neznamená,  že se prodloužilo zdraví. A  COVID si to bere zpět.  Je to kruté? Samozřejmě, že občas někdo vylosuje Černého Petra a má  těžký průběh i bez uvedených rizik.  Ale vzhledem k tomu, že virus prochází celou (tzv. "naivní") populací, mohlo by to být opravdu mnohem horší. 

Je to necitlivé a kruté? 

Nevím.  Jen to ukazuje,  kde je medicína a jaký je stav zdraví „civilizované“ populace.   Medicína většinou prodlužuje chronické nemoci, ale neřeší jejich příčiny.   Ano, je to super, ale jen do určité míry. A to do té, kdy v okamžiku, kdy medicína pomůže, převezmu odpovědnost za své zdraví a po té cestě kráčím sám. Nečekám na druhé, třetí, čtvrté léky či první či druhý bypass.   Zdevastovaný stav zdraví populace je rozbuškou k průšvihu – a to se stalo.

Vím, že se pouštím na tenký led. Ano, jsem lékař a základním zákonem medicíny je neškodit a snažit se zachránit každý život.  Ale to se nevylučuje.  Ne, nejsem v první linii, ale pokud mě tam bude potřeba, budu na značce. 

Lidstvo - a nebo Země v nouzi? 

Pokud se na to podíváme mnohem širší optikou, tak to co  tady řešíme, je v zásadě trošku taková .. hmmm .. zaprděnost? Přemýšlím, jak jinak slušně  nazvat globální narcismus a absolutní antropocentrickou sebesetřednost s nulovou pokorou? 

Viděli jste poselství Davida Attenborougha? Předpokládám že ano.  Tam je odpověď na otázku, zda je v nouzi lidstvo, nebo Země ...

Co si o sobě myslíme? My můžeme všechno, zabrali jsme si celou planetu pro sebe  a teď tady fňukáme kvůli rýmičce. Tím nemyslím, že COVID je rýmička, ale ve srovnání s klimatickou změnou a hromadným vymíráním druhů, které nás asi čeká, pokud se jako lidstvo neprobereme, tak je tohle zatím jenom dětská hra. 

Ne, nejsem ekoterorista, ani fatalista. Snažím se vidět, stejně jako David Attenborough,  příležitost ke změně, kterou jsme jako lidstvo tímto dostali.

"Life is piece of shit, when you look at it .." 

... v této větě je myslím obsaženo všechno.  I to, jak zůstat pozitivní v covid-pozitivním světě a planetární nouzi.  

#1

Jak to zvládneme jako lidé?  Všichni, co to čtete, jste sportovci.  Umíte dobře jíst, odpočívat, máte silné tělo a odolnou mysl.  Co se týče covid-pozitivity a onemocnění, připraveni jste dobře.  Spousta z vás už to dala a dala to v pohodě.  Jistota to není – ale tu nemáme nikdo, kdo si občas sedáme za volant. Tak jako tak, ať už máme rozdané karty jakkoli, pro své zdraví jste udělali vždy maximum. Věřme svému tělu, imunitnímu systému, nechovejme se nezodpovědně a nedělejme nesmysly - a zbytek nechme s pokorou v rukách osudu. 

#2

Jak to zvládneme jako lidstvo?   V minulosti lidstvo zažilo horší rány. Ano, možná jsme na další  křižovatce. Věřím, že nic se neděje beze smyslu, a to co se nám možná zdá jako sešup dolů může znamenat jen pohyb po spirále a tuhle zatáčku prostě vybereme.  Věřím, že to může být ten správný impuls ke změně vnímání, kolektivního vědomí či změny paradigmatu – nazvěme to jak chceme, který budoucím generacím zajistí to, že nezažije apokalypsu – ať už si jí představíme, jak chceme. 

#3

Jak lidstvo zvládne naše planeta? No pokud tu zatáčku nevybereme ... příroda tu bez nás bude a  život se nakonec obnoví – tak jako po každém hromadném vymírání druhů. A my se sem možná vrátíme – i když třeba jako nějaká ta protoplazma.  Vlastně mi to nepřipadá jako útěcha, ale jako pohodová možnost začít prostě znova.

#4

Pravda, láska  ... a víra a naděje.  Uchovejme si naději, že toto zvládneme - jako jednotlivci i jako lidstvo. Právě proto bychom neměli házet flintu do žita a zaujmout postoj  „po mě potopa“. Naopak citlivost, empatie, a laskavost ve vnímání světa kolem sebe – to je to co nás dělá lidmi.  Lidská sounáležitost, pomoc, podpora, soucit.  To, co nás spojuje s naší podstatou, řádem bytí, přírodou a vesmírem. Ať už věříme v Buddhu, Krista nebo jen ve své vlastní svědomí. Jestli si uděláme nebe na zemi je jen na nás.

#5

Převzetí zodpovědnosti. Nikdo za nás nic nevyřeší. Mysli globálně a jednej lokálně nabývá teď mnohem hlubší význam a toto může být dobrý impuls  tuto myšlenku skutečně začít žít. Převzetí zodpovědnosti za své zdraví, za své vztahy, za svůj postoj k přírodě, k Zemi, k našemu státu k naší vlasti.  Je na nás, jak budeme jednat. 

Jsme tu sami za sebe. Jako na startu každého závodu. I dobrou hru můžeme zkazit, i špatně rozjetý závod můžeme nakonec vyhrát.

 

#6

Žít tady a teď. Asi to zase bude znít jako nějaká eso-rada.  Jsme tu jen jednou a nedostaneme žádný opravný termín.  Někdo stihne za 30 let svého života tolik, kolik jiný nestihne za 80.  A nemusí to být počítáno jen na zážitky, ale i na to, co ve svém životě tvoří a jak svůj život naplňuje. Udělejme si v životě místo pro to, co je důležité.  Neodkládejme své sny, malé i velké radosti.  Pokud dostaneme příležitost k něčemu, co v životě vnímáme jako dar, neodmítejme jej. Druhá šance nemusí přijít.

#7

Tanec na sopce.  Před smutkem, bolestí, starostmi .. ani smrtí člověk neuteče. Ani sám před sebou ne.  Zkusme neutéct. Zkusme  přijmout do svého života i to těžké a v klidu to prožít. Tančit na sopce a oslavovat tak život sám.  Těšit se, co přijde za dalším obzorem, ale neupínat se k němu.

Přemýšlím, co nám ukazuje svět, který se kolem nás mění o nás samých.  Ukazuje, jací vlastně jsme.  Čemu věříme.  Co je důležité, co je podstatné,  a co ne. 

svetlo

Největší klid najdeme stejně jen sami v sobě.  Čím je větší temnota, tím jasněji svítí i malé světlo. Stačí jen škrtnout sirkou. 

 

Mějte se všichni pěkně ... a co myslíte, uděláme si ten nový normál lepší než ten starý?

Pokud na to máte nějaký super recept nebo mi budete chtít něco milého  napsat, tak zpátky na FB tudy:)

 

 

Galerie:

Blog Cardiolab - o čem budeme psát

Na úvod bychom rádi pozdravili všechny, kteří jste se dostali až sem. Doufáme, že se stanete našimi příznivci nebo ještě lépe našimi pravidelnými čtenáři. Budeme dělat maximum pro to, abyste se tu cí...

přečíst celý článek

TFmax - mýty a fakta (I.)

První ze série článků o zátěžových testech a sportu bych ráda věnovala měření tepové frekvence. Předpokládám, že nějaký způsob měření TF většina z Vás používá, ať už jsou to nejsofistikovanější hodink...

přečíst celý článek

Máte zájem o naše služby? Chcete se na něco zeptat?

Napište nám: info@cardiolab.cz, zavolejte: +420 731 180 611 nebo se zastavte: Mariánské údolí 136, Příbram

Ochrana osobních údajů | Cookies © 2017 - 2021 Cardiolab

Developed by: Smartim