Kdo chce hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody

Původně jsem zamýšlela dopsat o víkendu druhý díl článku o testování Petry a Romana. Předpoklad to byl chybný. Na víkend připadaly pololetní prázdniny a my jsme měli naplánované hory. Ke psaní jsem se nedostala, protože to nebyla ledajaká lyžovačka, ale variace na expedici Apalucha s rodiči a dětmi z Adamovy třídy. Klasická horská bouda na hřebeni Krkonoš a třicetičlenná parta dospělých a dětí různého stáří a lyžařských schopností – celá Zadní Rennerovka byla jen naše. Strávili jsme nezapomenutelný prodloužený víkend, který byl sice společensky i fyzicky náročný, ale neměl chybu. Takže testování bude příště a dneska z jiného soudku : pár fotek a malý inspirativní článek je tu pro vás.

Dobrodružství začíná v okamžiku, kdy přijíždíme po práci v šest večer za tmy do Strážného. Na boudu se můžete dostat pěšky, což obnáší cca 6km do kopce s čelovkou (varianta pro otrlé borce), nebo můžete jet  rolbou.  Rolba je  mimo provoz, takže jedeme s bandou školáků a miniprcků ve věku našeho Ondry skútrem s vlečnými saněmi. Jízda připomíná horskou dráhu, okolo tma tmoucí jen cesta osvícená reflektorem a hory sněhu. Zážitek, na který se nezapomíná.

Po příjezdu na boudu začíná společenská část celé akce. A hned zvesela, protože skútr už dopravil sud Svatohorské třináctky, který jeden z praktických tatínků navařil speciálně pro tuto příležitost. Jsme na konci světa, jsme tu sami a máme se krásně.

Ráno se probouzíme pod  hřebeny Krkonoš, romantika, výhledy.

Nelze vynechat okřídlené rčení „ krása střídá nádheru“.

Nádhera končí přesně v okamžiku, kdy oblečete čtyřletého piškota do kombinézy za účelem ho poprvé seznámit s krásami zimních sportů. Romantika horské boudy je vykoupena tím, že na nejbližší svah je to 500metrů hlubokým sněhem do prudkého kopce (ten budete šlapat dvakrát, protože za poledne vlek nejezdí a hospoda u něj není), na ten vzdálenější s hospodou asi 1,5 km.

To je ten bližší vlek. Tam si za odměnu zajezdíte, až se tam vyhrabete.  

Náš Ondra je ve znamení Kozoroha, takže mu jsou čerstvě čtyři roky. Loni touto dobou jsme se v zájmu zachování vlastního duševního zdraví o parodii na lyžování vůbec nepokoušeli. Kdo máte tvrdohlavé dítě a víte, co znamená současně probíhající období vzdoru, pochopíte. Vy ostatní máte neuvěřitelné štěstí. Slavnostní okamžik prvního zacvaknutí do sjezdových lyží tedy nastává až letos. Víme, že to nebude jednoduché, ale jsme přesvědčení, že to dáme. Prcek nemá rád novoty. Lyže se mu nelíbí, přeskáče taky ne a o helmě se vůbec nebudeme bavit. Na první lyžování jsme ho tedy zvykali postupně. Lyžařskou výbavu, kterou jsme pořídili asi týden před chystanou akcí, jsme „nenápadně“ umístili uprostřed obýváku, aby si zvykal. Moc to nepomohlo.

Jezdit celý den černé sjezdovky ve Schladmingu je nedělní výlet do parku. První lyžovačka s naším Ondrášem je proti tomu výkon srovnatelný s absolvováním Ironmana. Na svah se drápete hlubokým sněhem do prudkého kopce s přezkáčemi na nohou, lyžemi na zádech a řvoucího prcka vlečete za sebou na bobech. Ze kterých neustále „vystupuje“. Jak jinak: nechtěl helmu, nechtěl lyže, nechce lyžovat, sníh se mu nelíbí, přezkáče ho tlačí a ruce mu mrznou.

Zhruba tudy zvesela kráčíte. Což je jen začátek. Držte se těch tyčí :))

Chce to nejen fyzičku – počítejte s propoceným termoprádlem, mikinou, bundou i helmou, ale hlavně pevnou náturu. Psychika dostává mnohem větší sodu než na pověstném 35. kilometru maratonu. Krev, pot a slzy.

Z vyprávění záměrně vynechávám našeho staršího synka, který je povaha klidná a vcelku přizpůsobivá, takže v osmi letech bez reptání vyleze s přezkáčemi na nohou a lyžemi na zádech 100 výškových metrů v hlubokém sněhu. Stíhá ještě uklidňovat brášku a těší se, jak bude se spolužáky řádit celý den na svahu.

Tak to bychom měli. Jsme na sjezdovce. Na hřebenech Krkonoš. Panoramata. Zasněžené stromky jako z Mrazíka. Sluníčko i trocha padajícího sněhu. Pohádka. Na sjezdovce (kam jsme šli vážně hodinu!) strategicky umístěný minipivovar, kde je možno si trošku srovnat pošramocenou psychiku a dobře se najíst.

A náš piškot? Abrakadabraka.

Zapnuli jsme lyže a úsměv od ucha k uchu. Během jednoho dne jezdí mezi koleny po sjezdovce i na vleku a začínáme ho vozit mezi sebou na hůlce. „Rychle tati..“ „Chci šusem…“ „Na skokánky“.

Je vyhráno. Stokrát rovnáme zamotané nožičky, zvedáme spadlé dítě, nasazujeme lyže. Bolí nás všechno. Ruce, ramena, záda, nohy i pr..el. Všichni rodiče z naší party jsou na tom podobně, mění se jen detaily. Večer se dovlečeme do chaty  a padneme za vlast. Děti svorně obživnou a smečka je k neukrocení do pozdních nočních hodin.

Proč to všechno píšu. Protože v každém rakouském středisku nebo v Dolomitech jsme měli všechno s prominutím za zadkem. Zaparkovali jsme auto a po schodech vyjeli až k lanovce. Vyhřívané sedačky, panaromata, všechno v ceně. Náš starší Adam se v Cavalese během jednoho týdne naučil lyžovat all-inclusive. Tady jsme se s tím museli mnohem víc porvat. Možná i o to víc nás to bavilo. A rozhodně si to budeme pamatovat. My i oba naši kluci.

Když jsme v neděli odpoledne sjížděli těch pět kilometrů dolů k autu do Strážného na sjezdovkách společně s prckem, byl to pocit k nezaplacení. Nejlepší věci jsou totiž (skoro) zadarmo. Tím nemyslím, že jsme ušetřili pětistovku za skútr.

Pokud se o něco musíte porvat, má to pro vás mnohem větší hodnotu. I když to platí obecně, sport je ideální příklad.

Když to píšu, myslím na každého sporťáka tělem i duší,  který věří ve své sny i když  „nemá zrovna ideální podmínky“. To jsou moji hrdinové.

Mamka tří dětí, která maká na více než plný úvazek, stará se o domácnost, a aby si mohla jít zaběhat, vyběhne na půlhodinky večer, když je uloží. A za rok uběhne svůj první půlmaratón. Jednou z ní bude švihová babička, která si bude užívat se svými vnoučaty a nebude trávit svůj důchod běháním po doktorech.

Takový hrdina je pro mě můj sedmdesátiletý strejda, který po několika zákrocích na srdíčku nerezignoval a ročně najezdí na kole 5000 km. Do kopce mi vždycky ujede a zapadá do party o generaci mladších cyklistů. Užívá jen ty nejnutnější léky a užívá si života.

Věřte ve své sny, a nebojte se o ně porvat.

Protože kdo chce hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody.

Komentáře