Wintermanské příběhy #3 - běh

Wintermanské příběhy #3 - běh

< zpět na výpis článků

Na běžeckou část v triatlonu se vždycky těším. V jeho průběhu totiž se obvykle mé pocity časem spíše zlepšují a čím je závod delší, tím se zlepšují více. Vězí za tím potupa v plavecké části a žalostný tréninkový objem na kole, který vede k tomu, že ke konci cyklistické části nevím, jak si sednout, aby mě nebolela … víte co. Prdel. Proto je T2 depo pro mě obvykle vysvobození, stejně tak mám radost, že už nemůžu píchnout, nebo spadnout z kola.

Okénko do tréninkové přípravy

Asi by se slušelo na úvod předeslat, že WM je můj první dlouhý IM po devíti letech. Tehdy jsem byla  vyzkoušet co na tom triatlonu všichni mají – a vyzkoušela jsem to rovnou na ostro v  Rothu.  Co na tom všichni mají,  jsem tak nějak pochopila, ale od té doby to s triatlonem za moc nestálo.  Ale stálo to za dva kluky, ze kterých mezitím z miminek vyrostli pěkní raubíři.  Proto se označuji za příležitostnou triatlonistku.  Zkrátka a dobře, když je nějaká příležitost, mám tu správnou náladu a pocit, že mám něco najeto (rozuměj v lepším případě se objem na kole blíží tisícovce kilometrů)  přihlásím se na nějaký ten závod.   

A tam pletu z hovna bič, jak by řekl Venca Francke, s tím rozdílem, že Venca je úplně jiný oddíl i liga.   

WM byla příležitost velká a respekt a zodpovědnost vůči tomuto závodu rovněž.  Proto jsem také v přípravě o něco překonala svou obvyklou cyklistickou limitu, i když samozřejmě v hitparádě TT objemů by se ty moje cyklistické krčily někde v koutku. Tak jako tak, běhám ráda a  běhám pomalu abych se mohla kochat přírodou. Kromě toho, jak by řekl můj bratranec, kterého jsem zmiňovala na jiném místě příběhu, jsem mrcha líná, ale trvanlivá. Což by vlastně pro běžeckou část WM mohl být vhodný  předpoklad.

mapa

Petr Válek - kamarád do nepohody aneb dobrý support je základ!! 

Na Malevilu  na mě čeká Petr Válek. Petr je skvělý ultraběžec a náš kamarád. Moc se na něj těším, je rozesmátý, pozitivní a natěšený na společné dobrodružství.  Ani čerstvá bych ho „neuvisela“, takže vím, že běžecky se bude nudit, nicméně jsem přesvědčená, že o zážitky mít nouzi nebude.  S Petrem jsem nebyla nikdy ani běhat a nemám žádné zkušenosti s běžeckým supportem, takže nevím, jak nám to spolu půjde. Většinou jsem zvyklá být ve své „bublině“, ideálně tak, aby na mě nikdo nemluvil, ale tady to bude jiné. Petr na sebe bere nelehkou roli toho, kdo se bude starat o mou psychickou i fyzickou pohodu, ponese mi pití, gely, abych nemusela nic nést, vezme na sebe veškerou komunikaci s Michalem, bude domlouvat, kdy a kde se potkáme, ponese čelovky i reflexní prvky do té doby než je budeme potřebovat. 

Loučíme se prozatím s Tomem, Michalem, opouštíme T2 a vybíháme s Petrem úvodní kolečko kolem Malevilu. Míříme do polí a luk vstříc maratonu a Ještědu.  Začátek trasy vede po úvozových cestách a loukách. Silniční Hoka-one-one Tracer nejsou pro tento povrch zrovna stvořené.  

Svině klouzavý.

Po dlouhém sjezdu na kole v mlze a chladu jsem zmrzlá, takže si beru čepici a rukavice a neposlouchám rady Michala, že je to blbost. Že to byla vážně blbost zjištuji po čtyřech kilometrech, kde si nadpočetné vrstvy zase sundavám. To je přesně ten zbytečný prostoj, který jsem si mohla odpustit.  

Potkáváme tady Soňu s Michalem z Running2, přijeli se podívat, podpořit mě a užít si atmosféru závodu. 

No, popravdě, spíš mi připadá, že se přijeli dívat, jak se pro změnu trápí někdo jiný :)

Garmin, Exakt, Polar, STRYD - mlčenliví pomocníci na cestách

WM zakazuje, aby support běžel před závodníkem, aby mu neudával tempo, ale já se stejně rámcově orientuju podle STRYDu, takže bych se nenechala vyhecovat.

K cyklistickému wattmetru malá poznámka. Během závodu jsem měla wattmetr na kole, nainstaloval mi ho Michal, i když ho normálně vůbec nevyužívám.  Chtěli jsme ale mít data, podle kterých by šlo závod zpětně analyzovat,  k čemuž doufám ukecám Michala do některého z dalších článků. Tímto rovněž děkuji Radkovi Brunnerovi za promptní dodání Garmin Edge 530.  Během jízdy jsem ho prakticky nesledovala, jen v kopcích jsem na něj orientačně koukla, abych nebyla moc vysoko a případně si hodila lehčí převod. Vzhledem k tomu, že v těchto kritických okamžicích jsem lehčí převod (vezu 34-32) stejně už k dispozici neměla, bylo stejně bezpředmětné cokoli řešit.  Co se týče běhu, v tréninku i v závodech wattmetr (STRYD Wind) využívám neustále. Oproti tomu měření tepové frekvence jsem prakticky již úplně opustila. Řídím se pocitem a watty. Vím, že ve WM nehrozí, že bych běžela moc rychle či přepálila tempo - to bylo to poslední, z čeho bych měla strach. Plán je běžet, dokud to půjde a mentálně se připravit na to, že výkon půjde průběžně dolů.  

Přesto mi na prvních kilometrech na hodinkách stále naskakují  hodnoty 220-230W (což je pro mě cca 4:45/km po rovině a čas na  maraton okolo 3.20hod). Jedná se o jev kterému říkám triatlonový paradox,  způsobený tzv.  "cyklistikou anestezií", která se dostavuje po T2 depu.  Jde o pocit, že nohy patří někomu jinému, pocit, že vůbec neběžím. A ono to běží samo docela rychle.  Je  nad slunce jasné, že musím zpomalit, protože v opačném případě mě toto tempo samo zpomalí samo tak, že ulehnu ve škarpě a Petr mě bude muset zahrabat. A to nechci. 

T2Z  T2 depa vybíhám v tzv. cyklistické anestezii a náloží endorfinů ..   



Když ti to celé dojde ... 

Asi na pátém kilometru dobíhám Petru Francke, zdravíme se a přeju jí ať se daří. Má také pánský support, tak si to obě pochvalujeme.  Znamená to, že jsem teď mezi holkama na vedoucí pozici,  ale stejně tak vím, že to zatím nic neznamená a nijak zvlášť to neřeším. Přeju každému, ať podá dobrý výkon a ať si závod užije. 

S Petrem mi cesta příjemně ubíhá, a aniž bychom to nějak plánovali, sladíme se perfektně, poslouchám jeho příběhy z ultra-závodů a různé historické a geografické zajímavosti z místopisu, o kterých mi vypráví cestou.  Až na 14 kilometr je to celkem fajn, střídá se terén a silniční či šotolinový povrch, v pravidelných intervalech potkáváme Michala s Tomem a Soňu s Míšou, kteří mi dodávají proviant a dobrou náladu.  Držím průměr 196 wattů, což je ideální a kdyby to šlo takhle pořád,  tak by to byla paráda.

Jak tak běžíme, najednou se před námi otevře panorama hor.  "Vidíš ho?",  povídá Petr, zatímco ukazuje směrem k dalekému obzoru, kde se v nekonečnu protínají dvě rovnoběžky.  Na té jedné z těch rovnoběžek vidím vysílač.

Ještěd!! "

To si jako děláš prdel, ne?????

Nedělal.

Krizový štáb v akci

Od 14. kilometru to ale začíná trochu skřípat.  I když mě Petr chválí, že běžím dobře, nohy už jsou unavené a výkon malinko klesá. Začínají mě bolet různé věci, o kterých normálně ani nevím, že je mám a žaludku se už moc taky nechce do další série gelů.  Kdyby závod skončil na půlmaratonu, bylo by to možná perfektní, ale o to méně zábavné. Navíc to doposud byla úplná brnkačka víceméně po rovině, což se brzy změní a přijde ta krásnější půlka běhu. Navíc ta druhá půlka  bude určitě delší,  než ta první půlka, čímž uvedeme do praxe  zákon relativity.    

Zákon relativity bychom tedy měli, nicméně potíž bude zřejmě v zákonu zachování energie a glykogenových zásob. Ty se tenčí a tenčí se i ochota cokoli pozřít, ačkoli mi kamarádi nutí nejrůznější pochoutky.  V tom vidím potenciální riziko. Jak tak běžíme přes Křižany kolem hospody, říkám si, že by bylo fajn si trochu orazit a zastavit se na jedno … to je samozřejmě blbost … ale počkat!!  „Petře, sežeňte mi prosím nějakého Birrela“ …..

Petr okamžitě aktivuje hmotné rezervy, úkoluje Michala Hrabce se Soňou,  ti míří směrem do nedaleké večerky a do deseti minut už nálož ultrarychlých sacharidů s vysokým glykemickým indexem míří na místo určení. Tak skvělý servis během závodu určitě nikdo nemá, kamarádi jsou skvělí. Díky všem. Trochu to sice pění, kvasnicový ležák to není, ale ten pocit je k nezaplacení !! Strategie na další cestu je jasná. Birrell, čaj s medem a Salko.  Střídám to, funguje to a Petr se ujímá  role nosiče plechovek. Ujímá se jí zodpovědně, samotnému mu tohle občerstvení taky vyhovuje – přece jen, musí taky něco jíst a pít a tohle je perfektní řešení pro nás oba.

Drama se stupňuje .... a kopec se utahuje 

Přesto přijde menší mentální krize při stoupání před Olešnou, je to stejný kopec, který se jede na kole v Hamrmanu, je hnusný a s výhledem na hřbitov, což jednoho moc nepovzbudí. Vzpomenu si na pražský maraton, kde hned na 2.kilometru vyhrávala kapela píseň „blíž k tobě bože blíž“. Taky mi to připadalo zbytečně návodné a depresivní. 

   

V pět odpoledne je povinnost nasadit si reflexní kšandy, blikačku a vzít si čelovky, ty zatím nerozsvěcujeme, ale na check-pointu na 32.kilometru už nás dobrovolníci zastavují a zapínáme je. Silnice už notnou chvíli stoupá, ale nálada je dobrá, podporujeme slovem i gestem ostatní závodníky, tedy spíš podporuje Petr a pokračuje ve vyprávění různých příhod. Zvlášť se mi líbí ty ze Sparthatlonu, proti tomu se zdá dnešní běh jako nedělní výlet do parku. Líbí se i Honzovi Brenkovi, se kterým se cestou tak nějak střídáme, chvíli má víc energie on, chvíli já, chvílemi běžíme společně.

Začíná se pomalu šeřit, objevují se červánky a veškerá ta kýčovitá romantika, která k WM asi tak nějak patří.  Serpentiny v lese se utahují, sleduji hodinky a výkon ve wattech, který se snažím plusmínus udržet. Poslední zastávka u auta, do cíle je to už slabých 6 km. Čůrání, Salko, chvíli se mnou běží místo Petra Sonička, což je příjemná změna.

Dámská čtvrthodinka a finale grande 

Soňa je vždycky při běhání elegantní a upravená, v danou chvíli jí to docela závidím,  protože to se o mě tedy říci nedá.  V tom je nevýhoda triatlonu oproti běhu - když si před skokem do vody namažeš xicht půlkilem vazelíny proti kose,  tak je ti sebelepší styling k ničemu. Navíc, co si budem holky povídat. Po třicítce je nutné si vybrat: buď budu mít pěknej zadek nebo obličej.  To druhé je nutné nějak outsorsovat, že jo.  Se Soňou probíráme možnosti, jak na to a v  družném rozhovoru nám pěkně uběhnou asi dva další kilometry do kopce.  Jinak samozřejmě spoléhám,  že na Ještědu bude tma a vezmu si pořádnou čepici, protože vím, že do fashion časáku bych asi v danou chvíli nic fotit nechtěla.

Soňa se vyměňuje zase s Petrem, dobíháme na rozcestí k Ještědu a cestou zpátky už potkáváme auta závodníků, kteří doběhli před námi a míří na Malevil. Zdraví nás Petr Vabroušek, Lukáš Pazdera s Nikčou a mnoho dalších,  svítíme už naplno čelovkami, protože v lese je tma jak v pytli. 

Dobíháme k lanovce.

ještěd

Pod námi se otevírá pohled na rozsvícený Liberec, nad námi je vysílač Ještědu. Dojetím se rozbrečím, ale to nejlepší nás teprve čeká.

Petr mi říká, že se mám těšit, že konečně nebudu muset běžet. Nevím, jestli se mám tak úplně těšit na to, jak se budu po šutrech drápat pod lanovkou  po čtyřech. Ale když to Petr říká, tak to určitě bude strašlivě krásný. Takže se teda těším.  Michal, který se mnou poběží poslední úsek do cíle a vystřídá tak Petra, parkuje auto a  dobíhá nás.  Je tma, kameny jsou vysoko nad sebou a domlácené nohy je problém pořádně zvednout a odrazit se, šotolina mi podjíždí pod nohami. Nadávám znova na svině klouzavý. Nadávám sprostě a aspoň mi to líp odsejpá.  Několikrát mi uklouzne noha, tak mě Michal chytí za zadek a sichruje, abych nespadla. Prý je fajn, že je se mnou pořád velká prdel. 

Užíváme si to. Smějeme se, vtipkujeme, koukám na Ještěd, na nebe a vychutnávám si poslední okamžiky tohohle krásného závodu. 

I am  winterman ... 

Jsme nahoře,  jsme tu!!   Je tma, Liberec i  Ještěd svítí kyčovitě jako lampión.  Je skvělá viditelnost, počasí stálo při nás.  Sbíháme úzkou pěšinkou, posledních párset metrů do cíle. Nasvícené parkoviště, cílová brána.  

Proti nám Ještěd, mávám nahoru. Tam nahoře je moje nejlepší kamarádka, která svůj životní závod doběhla letos v srpnu.  Je to člověk, který ve mně vždycky věřil a přál si, abych byla tím nejlepším, čím se můžu stát. Vím, že se mnou dneska celý den byla. Tak ahoj,  Martino jsem tady  jak jsem slíbila.  Děkuju ti za všechno,  za všechny ty roky co jsme si spolu užili za všechny ty kilometry, které jsme spolu naběhaly po lesích, za všechny ty životní radosti, které nás společně potkaly. My dvě se sobě nikdy neztratíme.

Michal  mě bere za ruku a probíháme cílovou bránou.   

To jsou okamžiky, ty nezapomenutelné vteřiny v našich životech. Chvíle,  ve kterých nalézáme vlastní sílu a jsme tím, čím doopravdy jsme.

Michal

„Wherever you go, whatever you do, I will always be there ..  supporting you …" 

Děkuju Michalovi. Za sebe musím říct, že s výjimkou dní, kdy se narodil Adam a Ondráš byl dnešní den  náš nejsilnější společný zážitek.

Petr Válek, Soňa a Michal Hrabcovi mě vítají v cíli,  užíváme si to, co jsme spolu dnes prožili.  Vítáme se s Tomášem Petrákem a jeho supportem Ondrou, kteří doběhli asi půlhodiny před námi.   Děkuju všem za pomoc a podporu a mám slzy na krajíčku.

Když se přivítám a obejmu s Vláďou, WM, regulérně se rozbrečím. V ten moment mě někdo vyfotí.

Jsou v životě chvíle, kdy na make-up sere pes :)

Děkuji za splněný sen. Celé WM rodině. Díky, že mezi vás ode dneška také patřím. Nikdy na dnešní den nezapomenu.

A afterparty může začít.

1000

Čistě technicky: Nakonec jsem závod absolvovala v čase 14.03, dokončila jsem jako první žena, v traťovém rekordu, s nejlepším běžeckým a cyklistickým časem žen ve všech dosavadních ročnících WM. 

Ale to podstatné bylo úplně jinde, to jste asi pochopili.

P.S. Budu ráda, když mi napíšete něco milého nebo vtipného (nebo oboje)  - ideálně zpátky na FB tudy

P.S.2: Pokud vám unikla plavecká část, tak jí najdete tadyhle  a část cyklistickou tady:) 

Děkuji za nádhernou fotodokumentaci závodu: copyright © 2020 Winterman Xtreme Triathlon

 

 

Galerie:

Wintermanské příběhy #4 - zadáno pro milovníky čísel

Extrémní triatlon Winterman, tentokrát řečí čísel. Místo lyricko-epických příběhů je tu pro změnu něco z Michalovy kuchyně, pera a kalkulačky, kterou nosí v hlavě :) Takže pro ty, které to bude zajíma...

přečíst celý článek

Tepová frekvence - mýty a fakta : upgrade

Jeden by řekl, že o „tepovce“ toho bylo napsáno tolik, že nic dalšího už k tomu nemá cenu dál psát. Jenže ono jo :) Pokusím se o malý přehled některých mýtů, které kolem tématu kolují a zkusím je v...

přečíst celý článek

Máte zájem o naše služby? Chcete se na něco zeptat?

Napište nám: info@cardiolab.cz, zavolejte: +420 731 180 611 nebo se zastavte: Mariánské údolí 136, Příbram

Ochrana osobních údajů | Cookies © 2017 - 2020 Cardiolab

Developed by: Smartim